Snažme se nebrat si osobně to, co lidé okolo nás říkají. Jde totiž o jejich odraz, a ne náš.
Občas slýcháme nepěkné věci na svou adresu. Máme pocit, že když o nás někdo něco prohlásí, že se nás to týká a musíme okamžitě reagovat. Ve skutečnosti je to jen odraz a představa daného člověka o nás samotných. S námi to vůbec nesouvisí, dokud to sami nedovolíme.
Sám od sebe nás ve skutečnosti nikdo urazit nemůže (kdyby nás někdo mohl urazit, už bychom přeci potom nebyli celí). Jediné co může, je vychrstnout na nás svou negaci, jed a zlobu, ale my jsme tím, kdo se rozhoduje, jak se zachová. Nemusíme tento útok brát osobně a přijmout ho za svůj.
Agrese se týká jen a jen toho člověka, který se sám rozhodl, že se bude takto chovat. Každý člověk je jedinečný, a tudíž jsou i jeho názory jedinečné. Vyjadřuje-li někdo výhrady či výhružky na nás, vyjadřuje tím pouze svůj názor. Jakmile se začneme nějakému útoku bránit, vytváříme velký a často zbytečný protitlak. A tam kde proti sobě jdou dvě síly, vytváří se obrovské teplo, a v tomto případě vzniká oheň, ve kterém se popálí obě strany.
My ale potřebujeme vznikající oheň chladit, nikoliv do něj přilévat olej. Nikdo přece nemá po jakékoliv hádce pozitivní pocity. Snažme se po vzoru jedné ze čtyř dohod Dona Miguela Ruize nebrat si jakékoliv útoky osobně. Útok na nás je "dar", který nemusíme přijmout. Můžeme druhému poděkovat za názor, ale říct, že se s ním neztotožňujeme. Ano, lehce se to píše, a hůře provádí v dané situaci, ale vše v našem životě je otázka tréninku a postupného návyku.
Poprvé to nepůjde vůbec, ale důležité je uvědomit si, že tu volbu máme. Máme možnost reagovat protiútokem, reagovat v klidu nebo třeba nereagovat vůbec. Až se nám po sté povede reagovat v klidu na jakýkoliv útok, stane se to rutinou a druzí už na nás nebudou mít zbraň ve formě verbální agrese.
Tak, jak jsme od malička naučeni na vše kolem nás reagovat, tak se můžeme naučit na vše kolem nás hned nereagovat, a jen to přijímat jako zkušenost pro náš život.