“Nejde o to, co se děje, ale jak se k tomu postavíš.”
Povím vám příběh, který se mi skutečně stal. Kdo jste z Prahy, možná jste zaznamenali velké výpadky v tramvajové dopravě. Přestože jsem cestoval mimo centrum, tak jsem rychle postřehl, že se něco děje díky zvětšujícímu se počtu netrpělivých cestujících na zastávce.
Rozhodl jsem se tedy pro alternativní spojení jinou tramvají. Měl jsem s ní jet pouze jednu zastávku, ale nakonec nedošlo ani k tomu. Do cesty tramvaji v poslední chvíli vjel neurvalý řidič osobního auta. Dokázal však ještě rychle opustit kolej, takže ho nesrazila. Co jsem ale nepochopil (nemůžeme všem a všemu rozumět :D), řidič auta, když ho tramvaj poté míjela, do ní zpětně nacouval (podle mě záměrně), a tím způsobil nehodu.
Podělit se s vámi ale chci zejména o příběh dvou cestujících, říkejme jim paní Pohodová a paní Rozťukaná.
Řidiči tramvají mají pro nehody určité bezpečnostní pokyny a nemohou hned vypustit cestující ven, pokud stojí v místě, kde zároveň projíždí auta. Přesto se paní Rozťukaná po pár minutovém čekání rozhodla situaci řešit, a bušila vztekle na řidiče tramvaje zevnitř. Ten však jako první hlásí nehodu, kontroluje funkčnost tramvaje a až poté řeší cestující. Pustil nás předními dveřmi po pár minutách, stačilo jen v klidu počkat.
Paní Pohodová i paní Rozťukaná byly věkově na podobné úrovni. Jedna však v klidu vyčkala, co se stane. Druhá byla po celou dobu velmi nervózní a chtěla situaci urychlit svým agresivním přístupem.
Málokdy někam pospícháme tak, že to opravdu „hoří“ (letí mi letadlo, mám státnice). Většinou pospícháme pouze pro to, že jsme tak naučení, ale ve skutečnosti nám nic podstatného neuteče, není to urgentní. Všichni můžeme situace zvládat v klidu, pokud nebudeme jednat automaticky a natrénujeme si svůj vnitřní klid. Někdy paradoxně samotné vnitřní ztišení a zpomalení pomůže k tomu, abychom něco stihli.