Je celkem snadné podlehnout iluzi, že životy lidí okolo jsou perfektní. Ono to tak i totiž podle sociálních sítí vypadá. A protože trávíme mnoho času online, tak nažehlené, vyfiltrované, usměvavé fotky můžeme vidět od známých i neznámých tváří prakticky neustále.
Tohle ale není realita. Není to celý příběh. Vidíme jen tu slupku na povrchu. Vidíme jen to, co nám druzí chtějí ukázat.
Druzí nesdílejí informace o nemocech, rozpadech vztahů nebo vyhazovech z práce. Šíří pouze to, co chtějí ostatním ukázat. A přiznejme si, že všichni raději ukazujeme to pěkné, co nám dělá radost. Obrázky z dovolených, pokec s přáteli v parku nebo nedělní oběd na zahradě s rodinkou.
Taky mám chuť se někdy na všechno vykašlat. Taky se mi někdy nechce vůbec vylézt z postele. Taky si někdy kladu otázku, jestli ten životní směr, který jsem zvolil, je pro mě ten správný.
Nikdo z nás se nenarodil jako osvícená, moudrá bytost, která si z ničeho nedělá těžkou hlavu.
Máme představu, jak by věci a lidi okolo měli fungovat, a pokud je tomu jinak, přichází na řadu zklamání. Svět nikdy nebude fungovat přesně podle našich not, to je třeba si uvědomit. Nedokážeme-li přijímat vše, co nám život přináší, nemůžeme být spokojení. Netvrdím, že jsou to vždy příjemné věci. Ale troufám si tvrdit, že důležité není to, co se děje.
Podstatný je náš postoj, který k situacím zaujímáme.
Postupně se vše učíme zvládat. Jsme naučeni přemýšlet určitým způsobem a přestože třeba víme, že naše reakce jsou přehnané nebo že nemusíme ihned vše posuzovat, tak to děláme. Způsob svého jednání a uvažování nezměníme přes noc, nebuďme na sebe zbytečně přísní.
Velmi důležitým nástrojem pro to, abychom zbytečně nepropadali splínu, je VDĚČNOST. Když začneme přemýšlet, za co jsme vděční, soustředíme se na svá požehnání, nikoliv na nedostatky nebo na to, co se nepovedlo či nefunguje.
Pamatujme, že nikdo nemá dokonalý život, i když se nám to tak na první pohled může zdát.